Proměny keramických dlaždic v průběhu 20. století

Jak se změnila výroba keramických dlaždic v průběhu 20. století?

S nástupem modernizace a průmyslovou revolucí přestala být výroba dlaždic výlučně ruční záležitostí. Z rukodělné práce se stala průmyslová výroba se všemi klady i zápory.

V zásadě se na začátku 20. století vyráběly dva typy materiálů:

  1. obklady na porézním střepu se zhruba 12% porezitou
  2. dlažby na hutném střepu s porezitou kolem 1%.

Výrobou hutných dlaždic v českých zemích vynikala zejména výroba v dnes už neexistující Chlumčanské keramičce, která se později přejmenovala na Chlumčanské keramické závody. Tyto dlaždice vynikaly vysokou odolností, ale možnosti tehdejšího designu byly omezené, a to na jednobarevné dlažby, případně dekorované dlaždice, často v secesním stylu.

Obklady na porézním střepu

Obklady na porézním střepu se nejčastěji vyráběly lisováním za sucha a byly polévané glazurou, nejčastěji bílou, případně v pastelových barvách. K těmto bílým obkladům se často vyráběly doplňky, jako soklíky, mýdlenky apod. Z této doby známe rozdělení keramických dlaždic na obklady a dlažbu. Další novinkou, zaváděnou v průběhu 70. let, byl rozvoj sítotisku, který umožňoval dodávat dlaždicím design jako mramor. Tato technologie byla poměrně náročná na seřízení strojní linky, protože každá barva se tiskla přes své síto. Dalším vylepšením, zaváděným v 80.-90. letech 20. století, byla technologie rotaprintu, tedy sítotisk přes pohyblivé síto. Tato technologie vyžadovala výrobu velkých sérií z důvodu náročného seřízení linky.

 

Dlažby na hutném střepu

 Dlažby na hutném střepu se nejčastěji vyráběly jako neglazované dlaždice, barvené ve střepu. Dřívější technologie neumožňovala dosáhnout až tak kvalitního zpracování jako dnešní slinuté dlaždice, nicméně jejich odolnost byla zejména díky probarvenému střepu vynikající. Výroba zahrnovala buď jednobarevné dlaždice nebo dlaždice s různými, nejčastěji secesními ornamenty, jak je známe například z prostor Pražského hradu.

 

Technologie výroby spočívala v ručním nasypávání jednotlivých barevných surovin přes plechovou formu, po jejímž vytažení došlo k vylisování dlaždice a jejímu následnému výpalu. Dnes se podobná technologie používá na výrobu hydraulických (cementových) dlaždic.